V Číně, a zejména v Japonsku, se stále udržuje víra v Buddhovu Čistou zemi, podle které Buddha Amitabha kdysi slíbil, že věřící pevné víry nechá zrodit v ráji věčné blaženosti. Odtud je již pak Nirvána téměř na dosah.

Jedna stařenka, vyznávající tuto starodávnou víru, zrovna přecházela přes cestu, když potkala zenového mistra, který na ni volal:

"Tak co, babičko, pořád do Čisté Země?"

"Babička přikývla."

"Počítám, že vás tam čeká sám Buddha."

"Amitabha, nemýlim-li se?"

Babička zavrtěla hlavou.

"Že by ne? Že by tam Buddha nebyl? A kde je tedy?"

Babička si poklepala na prsa a šla dál svou cestou.

Zenový mistr rozevřel oči doširoka obdivem a zašeptal:

"Vy nemusíte chodit daleko."

Žáci byli ponořeni do vzrušené debaty, když k nim přistoupil mistr. "O čem jste diskutovali?" zeptal se.
"Mluvili jsme o tom, jak velice trpíme tím, že nás pronásledují škodlivé žádosti."
Mistr se zasmál: "Tak daleko ještě nejste. Zatím je to tak, že žádosti pronásledujete vy."

Pokud ti přijde, že cesty se uzavřely
Když už si myslíš, že nenajdeš cestu ven,
Nezkoušíš doufat a nevidíš barvy,
pak nepřemýšlej moc, nepropadej tomu.

Zkus cítit, že uvnitř máš zdroj,
uvědom si, že i v úzkosti
jsi uzavřený v totožném s tebou
prociťuj, že svět jsou tvé vjemy,
chaos, jehož význam určuješ si sám.

Nesnaž se to ovládat, neutahuj si smyčku,
klidně se pusť a pluj.

Seminární práce – duchovní poradenství

Krize duchovního vývoje – potřeba spirituální kultivace

Úvod:

Základní specifikaci fenoménu psychospirituální krize nebudu již dále podrobně rozebírat, spoléhám na podrobné informace od kvalifikovaného odborníka, které nám byly sděleny na uplynulé přednášce. V současnosti jedinou organizací v České republice, která se na tuto problematiku soustředí je sdružení Diabasis, které na svých webových stránkách www.diabasis.cz vzevrubně rozebírá různé aspekty tohoto citlivého tématu.

Práce s vnitřním pozorovatelem - hypotézy, východiska:

Je možné klást si otázky, proč byl tento fenomén definován, proč někteří lidé považují za důležité se mu dále věnovat a pokusit se o podpoření a rozšíření jeho přijetí. Myslím si, že důvodem je především nevyhovující stav současné psychiatrické péče, které se stále ještě nepodařilo vystoupit ze zkostnatělé tradice a rozvinout citlivý a funkční přístup léčby, respektující vnitřní potřeby člověka, touhu po ukojení spirituální žízně, která je pro současnou společnost typická. Většina mimořádných stavů vědomí je označována za nemocné a v té souvislosti léčena. Společnost je špatně informovaná a pokud nastane případ, kdy se v člověku začne probouzet jeho vnitřní svět, často se on sám, nebo jeho okolí, nebo sám sebe označí za nemocného a tento jinak přirozený a zdravý proces bývá potlačen necitlivou „léčbou“.

A.:
„pěkná debata, promiňte že vám do toho vstupuju trochu šejdrem, ale pozor na nominalni klam: PS krize, psychoza atd. jsou jen nálepky, sémantické uzly "nalepené" na nevyčerpatelnou a neopakovatelnou realitu. To, že ty definice a diagnózy pořádně "nesedí" je dané právě rozporem mezi celistvou realitou a naším pojetím této reality, potažmo interpretací. Pro vymanění se z toho je dobré si stanovit diskurzivní kritéria - v jakém kontextu rozlišujeme, o co nám jde (popis, intervence, atd.), proč popisujeme a diagnostikujeme apod.“

Takto nevyhovující situace mě přivedla k záměru rozšířit informovanost především mezi mladými lidmi, a proto jsem založila internetovou diskuzi. Protože se v budoucnosti hodlám zabývat tématem duševního zdraví s cílem mobilizovat vnitřní síly člověka k řešení patologických projevů otevírající se mysli, je pro mě otevření diskuze výbornou příležitostí k rozšíření vlastního rozhledu napříč různorodými projevy a s nimi spojenými nesnázemi. Považuji za nezbytné ještě mnohokrát aktualizovat paradigmata, jejichž pomocí se snažím tuto problematiku uchopit.
Zároveň se zde otvírá prostor pro možnost porozumění svým zkušenostem těm, jež krizí duchovního vývoje prošli nebo procházejí a nemají šanci promluvit si o svých zážitcích s někým, kdo jim rozumí a sám podobné potíže dokázal usměrnit.
Domnívám se, že není mylný můj předpoklad, že pokud se nezkušený člověk ponoří hluboko do stavu otevřeného vědomí, který nezvládne zkorigovat, může následně propadnout výčitkám nebo depresi ze svého předchozího nekontrolovatelného chování a rezignovat na svůj duchovní růst, nebo si zkrátka nevědět dále rady. Tento názor potvrdil i člověk, skrývající se pod přezdívkou B., uvedu zde proto část z jeho příspěvku v diskuzi:

B.:
„…Nicméně je nasnadě, že i mnozí psychonauti končí přikurtovaní, onálepkovaní a zabrždění zbytečně (lépe řečeno nešťastně účelně) ze stejného důvodu - prostě proto že sešli z cesty, ujeli, otevřelo se jim náhle něco co nedokázali integrovat. Dobrá víra v osobní rozvoj může být stejně naivní či sebeklamná jako jakýkoliv čistě spirituální blud, propadnutí sektě, osobní mytologii apod. V obou případech na sebe zprvu doměle přebírám zodpovědnost za své výlučné počínání ve jménu (nebo pod vlivem) bludu a následně zjištuji (nebo mé okolí zjišťuje) že tuto zodpovědnost nejsem sto unést.“

Zde narážíme na problematiku bludných představ, které jsou sice nevyhovujícího rázu, tudíž se dají označit za patologické, na druhou stranu - všichni se orientujeme ve světě pomocí vlastních či přejatých vodítek, jež si vytváříme nebo se s nimi identifikujeme.
Tyto návodné představy o světě jsou v pořádku, dokud se na nich shodneme s okolím - a zde v kontextu rozvíjející spirituality narážíme na problém pokročilé sekularizace západní společnosti. Jiné kultury mají zakořeněny koncepty, které poskytují prostor pro začlenění a uchopení změněných stavů vědomí. Cílem rozvinutí konceptu psychospirituální krize je tento prostor vytvořit i v západní společnosti a postupně zahrnout do, dnes již širokého, pojetí normality.

Pro lepší nástin situace uvedu část popisu zkušenosti, jíž prošla slečna C.:
C.
„…konkrétně jsem vyrůstala v rodině s matkou alkoholičkou a otcem, který je poněkud nepřátelsky naladěn, i skrze zkušenost se svojí ženou, vůči "nenormálním" projevům, od šílenství přes bláznovství až po prostou "jinakost",) přátel jsem taky moc neměla, v okolí se nikdo nijak zvlášť nezajímal o "nesvětské" záležitosti, takže jistou dobu jsem fungovala ve stavech vytržení následovaných delšími periodami útlumu, kdy jsem se snažila "zařadit" - což nakonec vždycky končilo nesnesitelnými tlaky a depresemi a podivnými stavy "posedlosti".
i přes všechnu sebereflexi jsem tyhle projevy hodnotila jako nezdravé, uznávám, že v tom obrovskou roli hrál fakt, že jsem o něčem takovém maximálně četla, přímý kontakt s někým, kdo by měl podobné zkušenosti, jsem neměla. pořád jsem měla pocit, že při mojí těžké průměrnosti to něco jako psychospirituální krize nemůže být - pominu-li to, že jsem si nebyla jistá, že něco takového existuje jinde než v knihách.
nakonec jsem chvíli chodila k psychologovi a psychiatrovi, kde se mi dostalo diagnózy hraniční porucha osobnosti (kterou jsem si předtím sama diagnostikovala,))). v něčem mi to pomohlo, ale týkalo se to právě téměř výhradně světské oblasti.“

Předchozím odstavcem (mimo citaci) se v žádném případě nechci vyhýbat nebo banalizovat nebezpečí bludů. V každém případě (a to nejen v případě lidí procházejících duchovní transformací) je potřeba naučit se bludné představy identifikovat a pochopit jejich podstatu, příčinu proč si tyto představy vytvářím. Dle mého názoru vznikají bludy v důsledku racionalizace jevů, jež jsou podstaty zcela intuitivní, jde tedy o určité zkomolení, „chybu v překladu“. Nebo může jít o nevědomé vyhýbání se temným zákoutím mysli, na něž její vědomá stránka není připravena, bojí se jich, nebo se přirozeně brání nepohodlí, jež by vzniklo otevřením těchto skrytých stránek. Těmito tabuizovanými elementy bývají často rigidní schémata, vytvořená na základě emočních zranění z dětství.
Krize duchovního vývoje je stavem, kdy se nevědomé prvky derou do vědomí a můžou nabývat zkreslených podob. Je tedy potřeba rozpoznávat zkreslení a předcházet mylné racionalizaci. Přechodnou racionalizaci jistě vynechat nelze, je ale potřeba nechápat její závěry jako definitivní, používat ji spíše jako jakýsi nástroj a její závěry kriticky zkoumat. Na výsledných skutečnostech je možné dále stavět, jít za ně, podržet si je pouze v případech, kdy jsou účelné a funkční a ve vhodný čas, po proběhnutí dalšího vývoje, je opět odložit.
Myslím si, že bludem se může stát i náhled zcela racionální, po jistou dobu funkční a užitečný, jež byl ovšem již integrován, použit a pro potřeby dalšího vývoje se může stát rigidní překážkou a je dobré ho zrevidovat a aktualizovat, nebo úplně opustit.

D.:
„…sama sleduju, jak moje mysl hrozně chce potvrzovat co má vevnitř někde venku a vlastně to dělají skoro všichni - někdo více, někdo méně .. takže self-monitoring ano, ale včetně reflexe svého monitoringu..
uff, zní to složitěji, než jak to ve skutečnosti je..
podle mě k sebereflexi člověk dospěje pomocí otevřenosti, nepředpojatosti, vnímavosti, citlivosti a kdovíčeho ještě :)“


Dále bych chtěla blíže pohovořit o diskusi samotné. Důvody k jejímu založení jsem již uvedla, na tomto místě zmíním konkrétněji její podobu.

Základní podoba diskuze:

psychospirituální krize - self cultivation, self defense

"Mysl může být činitelem, který nás dostane do nezdravé změti stresu a nerovnováhy. Je to však opět ona, kdo nás z ní může vyvést."
- Tarthang Tulku

"šílenství je nekultivovaná spiritualita"

tato diskuze by chtěla být o možnostech a způsobech, které mohou v praxi pomoci se zvládnutím duchovního pokroku a nekončící transformace

pravidla klubu - vzniknou v průběhu diskuze, vytvoříme je jistě sami projevením své nevědomosti, pro začátek:
1. držme se slušnosti a vzájemného respektu
2. neusilujme zde o sebepotvrzení ani se (mimo konfúze) příliš nesnažme potvrzovat druhé, je to zavádějící
3. zvažujme svá stanoviska z co nejvíce úhlů pohledu, berme v potaz více možností řešení
4. mysleme post-konvenčně
5. mluvme srozumitelně, uvědomujme si svá předporozumění
6. nemlaťme prázdnou slámu

http://www.stinstromu.net/krize/krize.htm – stránka, na které je ke stažení literatura, týkající se tématu, mj. disertační práce Jana Bendy „Mystika a schizofrenie“

http://www.diabasis.cz – webové stránky zmíněné společnosti Diabasis, obsahující bohaté informace o konceptu psychospirituální krize


pokud by byla potřeba péče psychiatra, doporučuji tuto kliniku
(ambulantní péče i možnost hospitalizace)
http://www.pcp.lf3.cuni.cz/pcpout/info.htm – stránky Psychiatrického centra Praha


jak s krizí naložit? jak se s ní vyrovnat?
jak s psychospirituálním stavem dlouhodobě pracovat tak, aby nebyl krizí ale rozvojem?

...

chtěla bych vytvořit seznam jistých "zásad" či přístupů, které mohou pomoci a byla bych ráda, kdyby vznikl na základě diskuze
(chci přijít na efektivní způsoby integrace otevřené mysli do reálného života a způsoby ovlivnění společnosti ve prospěch rozvíjejících se jedinců a tím i prospěch společnosti samotné)

současná podoba:
- důvěra v proces
- klid
- opatrná odvaha
- sebereflexe
- introspekce
- sebepřijetí
- kultivace
- nenechat nakumulovat stres
- vnímat komplexně, nikoli sebestředně
- velmi užitečné - v dlouhodobějším kontextu trénovat a posilovat kognitivní fce (paměť, pozornost, soustředění)
*ne vždy je možné držet se všech těchto aspektů "sebesprávy" zároveň, jsou to návodné rady osvědčených přístupů

Toto je velmi provizorní sezman literatury k tématu, prosím o doplnění, sama se o něj pokusím:

Jan Benda - Mystika a schizofrenie
Stanislav Grof - Psychologie budoucnosti
Eva Syřišťová - Puklý čas a smích absolutní vlády
Kamil Kalina - Jak žít s psychozou
Pavel Říčan - Psychologie náboženství a spirituality
Yoti - Anděl zavolal mé jméno

Další literatura:

Paul Watzlawick - Jak skutečná je skutečnost?
Tarthang Tulku - Vnitřní harmonie
Tarthang Tulku - Otevřená mysl - sebepoznání a vnitřní klid prostřednictvím meditace
Yongey Mingyur Rinpočhe - Radost ze života - štěstí jako vědecká disciplina
Bonnie Greenwellová - Energie Transformace - průvodce probuzením kundalíní

atd atd atd, všechno bude :)

K názvu diskuze – vysvětlení, proč je v podtitulu napsáno „sebekultivace“ přibližuje motto „šílenství je nekultivovaná spiritualita“. Stavy otevřené mysli sice nabývají různých kvalit, dají se pak dělit na různé kategorie a formy, nazývat patologickými, či transcendentálními, můžeme je označit jako změněné stavy vědomí, v případě, kdy jsou provázeny klidem a hlubokým uvědoměním, se jim říká meditace. Přesto zastávám názor, že nehledě na obsah, lidské mysli jsou si velmi podobné (existuje i názor, že mysl je pouze jedna a je obsažena v každém z nás), a proto proces jejího otevření, ať už je ve finále patologického, nebo zdravého charakteru, můžeme nazvat jako spirituální prožívání. Nejen buddhistická učení tvrdí, že lidská mysl má ve své podstatě schopnost nabývat jakýchkoli forem. Nebezpečné, tudíž krizové jsou stavy, kdy se otevírá mysl nepřipraveného člověka, jež obsahuje mnoho aspektů, jež způsobují distorzi a zmatení.
Trochu nejasněji může působit výraz „sebeobrana“ v podtitulu. Důvodem použití tohoto výrazu je právě nebezpečí, jež může hrozit nezkušeným jedincům, kteří procházejí krizí. Za toto nebezpečí pokládám jednak současnou předpojatost společnosti, která se může cítit být ohrožená jedinci procházejícími duchovní transformací, tak nebezpečí vlastní neiformovanosti samotných transformujících se jedinců, jež si svou nevědomostí mohou přivodit nemalé potíže. Za sebeobranu tedy považuji především informovanost, kterou bych chtěla zároveň poznat i rozvinout.

D.:
„pokud jde o informovanost, ta je (jako všechno) vícerozměrná.. je sice rozumné znát, co na to říká psychiatrie, psychologie, Grof nebo Yoti, ale za podstatnou považuju informovanost především komplexní, univerzální a na míru ušitou, osobní
- tedy abych zlidštila - za podstatný považuju introspektivní nadhled - o své mysli, svém psychosomatickém stavu, příp. o prostředí/společnosti ve které žiju, etc. a především znalosti způsobů jak své vlastní problémy zvládat, jak balancovat rovnováhu a jak se postavit k disharmonii, které se občas vyhnout nedá
proces těchto znalostí není nikdy definitivní, (pochopitelně) je potřeba ho neustále aktualizovat - je to sice dřina, ale co má člověk dělat, když už si na sebe přivolal duchovní růst“

Shrnutí:

Pokud provedu průběžnou bilanci diskuze, musím přiznat, že úspěch naplnění záměru a účelu jejího založení má kolísavý charakter. Protože na tomto serveru je prostředí spíše vulgárnější (přestože se zde najdou i témata čistě odborného zaměření), snažila jsem se od začátku korigovat celkovou atmosféru klubu, jejíž téma je velmi subtilní. Diskuze sama, stejně jako skutečný obsah jejího tématu, má tendenci nabírat kurs do rozličných nevhodných směrů. Z počátku se mi skutečně podařilo vyladit kultivovanou úroveň, nemálo lidí se nebálo otevřít se a podělit se o své zkušenosti, vyměnit si mnoho kvalitních rad.
Tolik k úspěchům, bohužel musím konstatovat, že moje přílišná péče o diskuzi zapříčinila její nesamostatnost a když jsem na její správu neměla čas, tato tvůrčí atmosféra vybledla. Zároveň prostřednictvím internetového chatu není snadné indentifikovat na první pohled, zda ten který člověk netrpí skutečně potížemi čistě patologického rázu, a také se pochopitelně objevili lidé, kteří si chtěli ukrátit dlouhou chvíli povídáním o exotických fantaziích, ne vždy souvisejících se zaměřením tématu.
Nicméně přes nesnáze a svou občasnou nespokojenost si myslím, že účel diskuze se s různými výsledky plnit daří a stále zde vidím potenciál, se kterým můžeme nadále pracovat. V současné době jsem diskuzi zastavila, nadhodila jsem několik témat k zamyšlení a jsem zvědavá na zajímavé postřehy, které se snad opět rozvinou.

Závěr:

V závěru se vrátím k teoretickým hypotézám, jež jsem rozvinula v první části práce a pokusím se o částečné shrnutí.
V procesu jak krize duchovního vývoje, tak psychózy se mysl otevírá, průvodním jevem mohou být změny percepce či stavy změněného vědomí. Otevřená mysl není patologickým znakem, ale dává možnost k projevení se hlubších rovin lidské psychiky, a to jak jejím ryzím aspektům, tak dává prostor jejím patologickým potenciálům, jež tento stav problematizují. Koncept psychospirituální krize je snahou o vytvoření bezpečného prostředí pro spontánní zdravé sebeléčebné procesy, naproti tomu pojem psychóza není sama o sobě diagnózou, je to označení pro soubor příznaků.
Je žádoucí pomocí zaměření laskavé pozornosti přeměnit vlastní projevené i latentní patologické potenciály, k čemuž stav otevřené mysli spolu s účastí introspekce a sebereflexe nabízí velmi vhodné podmínky.
Je potřebná edukovanost zaangažovaných zúčastněných lidí, aby dokázali identifikovat potencionální nástrahy, jež má každá mysl sama na sebe vždy přichystány, nedávat se jimi strhnout ani zastrašit. Operativním cílem může být dokázat nahlédnout, jak mysl, jejíž bloky se někdy reimprintují pomalu, dokáže sama sebe, obcházejíc svá vlastní stinná zákoutí, obalamutit. Nutností je naučit se pracovat s panikou a hysterií, které jsou spouštěčem nezvladatelných stavů a naučit se pracovat s racionalizací.